Švédský obchodní řetězec IKEA má z nepochopitelných důvodů v Česku punc prodejce kvalitního zboží. Jsou dokonce tací, kteří mají jeho výrobky za designové 
. Hmmm. No, realita je trošku jinde. Hodně jinde. Podobně jako v jiných případech, i v tomto případě je v Česku vše úplně naopak. Z nepochopitelných důvodů je tak v Česku např. Holiday Inn kvalitní hotel, Škodovka auto a IKEA prodejce luxusního nábytku – a takhle by se dalo pokračovat pořád dál… 
Ve své domovině je ovšem IKEA značkou pro socky – to nemyslím nijak špatně, i lidé s nízkými příjmy chtějí mít doma alespoň nějaký nábytek. Nicméně, člověka ze středních nebo vyšších příjmových tříd by nenapadlo jít do tohoto obchodu nakupovat. Vy opravdu myslíte, že obchod, který vám prodá hromadu šroubků a ještě se chlubí tím, že si to můžete sami smontovat, je možno považovat za něco jiného než zoufalý diskont typu Möbelix?
Já IKEU ignoruji, nábytek mají katastrofální a bytové doplňky otřesné, takže když něco do domácnosti potřebuji, automaticky se obracím jinam. No, abych byl upřímný, před asi deseti lety jsem si zde koupil takové velké plastové „krabice“, ve kterých teď mám ve skladu staré haraburdí, které jsem ještě nechtěl vyhazovat . A ještě jednu věc z IKEA mám doma a tím se i dostáváme k tomu, proč píši tenhle článek.
U bývalého zaměstnavatele fungoval bonusový systém, v rámci kterého každý zaměstnanec obdržel rok co rok určité penzum bodů, které mohl následně vyčerpat za položky z katalogu tohoto bonusového programu. Mohli jste například získat lístek do kina. Drtivá většina položek v katalogu byla za nějakou větší, ale málokdy zcela kulatou, sumu bodů – např. třeba za 119 bodů. Není tedy divu, že při čerpání člověku na konci roku zbylo pár bodíků, které už nešlo za nic vyčerpat. S jednou výjimkou. V katalogu byla také dárková karta IKEA, na kterou se dal připsat libovolný počet bodů v kurzu „co bod to koruna“. No, hádáte správně, Dík tomu jsem se i já stal majitelem „kartičky na zázraky“ v obchoďáku snů pro lidi bez vkusu. A jelikož jsem člověk šetrný, vypravil jsem se někdy před lety s novou kartičkou hned na nákup. Hledal jsem dlouho, předlouho, už jsem si začínal zoufat, ale nakonec jsem nalezl výrobek, který jsem se rozhodl zakoupit – kuchyňské hodiny „RUSCH“. Proč to sem píši až teď? Inu, píši to z toho důvodu, že v hodinách po nějakých těch dvou třech letech provozu (už si fakt přesně nepamatuji, kdy jsem si je pořídil) došla baterie. Vcelku banální záležitost. Koupil jsem tedy novou baterii a přistoupil k výměně. Dopadlo to takhle:
Opravdu kvalitní výrobek… 
No, hodiny v takovéhle stavu (byť funkční) doma opravdu mít nehodlám, takže jsem se rozhodl pořídit nové. A vzpomněl jsem si, že stále ještě vlastním dárkovou kartu IKEA s pár korunami. Hádáte správně, pořídil jsem si úplně stejné hodiny . Hodiny jsou opravdu i po těch všech letech prodeje úplně stejné . Neuvěřitelné. A pak, že je IKEA prý „designovým“ obchodem . Úsměvné. Uznávám, že hodiny nejsou žádný zázrak, ale za 49,- Kč do kuchyně ideální – i když bych měl spíš říci zadarmo, protože jsem na to utratil jen nějaké bodíky, které pro mě nemají vůbec žádnou hodnotu. A dokonce mi na kartě ještě 37,- Kč zbylo. Takže až mi v nových hodinách dojde baterka, už vím, za co ty zbývající bodíky utratím 
.
Jo, já vím , pořád trváte na tom, že IKEA je designový obchod . Tak abych vám udělal radost – tady jsou „designéři“ mých hodin – Knut a Marianne Hagberg :
