Poštu mám rád. Má totiž zvláštní kouzlo. V dětství jsem sbíral známky a dodnes mám někde schováno pár alb s pestrobarevnými “skvosty”. Navíc, na poště u starého bydliště fungovala i přepážka poštovní školy, ve které velmi často obsluhovaly tak sexy poštovní úřednice, až byla radost poštu navštěvovat, takže jsem rád dorážel s každou drobností ;-) . Na současné poště už úřednice moc k pokoukání nejsou (fakt by mě zajímalo, kam pošta ty roztomilé učnice po dostudování schovává :twisted: ), ale co, každý jsme nějaký a mou “lásku” k vůni poštovního razítka to nezmění ;-) . Bohužel, v době e-mailu, telefonů a internetového bankovnictví, už není mnoho důvodů se na poštu vydávat. Jistě tedy pochopíte, jakou mi včera udělalo radost oznámení, že mám na místní poště k vyzvednutí zásilku. Dnes ráno jsem logicky odložil nástup do práce a vydal se nejprve psaníčko vyzvednout. Předložil jsem oznámení, paní za přepážkou prohledala zásilky a… nic nenašla. Zkusila pohledat v počítači, znovu prohledala zásilky a… zase nic nenašla. Zkusila tedy jinou taktiku a jala se mě přesvědčovat, že jsem si zásilku již určitě vyzvedl. A když ne já, tak to byla určitě má manželka (sic! :-) ), sousedka nebo strýček z druhého kolena. Já ovšem věděl, že mi má dorazit jedno CD (Leni, díky! ;-) ), takže jsem se nenechal odbýt a trval na tom, že svou zásilku prostě chci :-) . Ochotná poštovní paní tedy prolezla doslova všechny zásilky, co se kde válely a nakonec tu mou za asi deset minut skutečně našla. V čem byl problém? Ručně psané příjmení na obálce bylo identifikováno jako začínající na “U” místo správného “K” a psaní tedy bylo založeno pod chybným písmenem ;-) . A i když se to asi stává celkem běžně, mně tato drobná příhoda rozjasnila den a tak to sem píšu ;-) . Takže to vlastně není příběh o ničem, ale je to příběh o lidském štěstí ;-) .